V roce 2001 jsem projel sám stopem celou Kanadu od východu na západ a objel Aljašku (15 200 km, 39 dnů). Poznal jsem spoustu lidí, projel se na kánoi s učitelem dějepisu a potomkem ukrajinských přistěhovalců.
Navštívil jsem eskymáckou vesnici, do které mě vezli několik dnů Indián a Eskymačka (Ernie a Rita). Rita mi vyprávěla o svém dětství, kdy ji odebrali z rodiny a přidělili ji na krk psí známku s číslem. Ernie a Rita kouřili celou cestu trávu a byla s nimi velká sranda.
Video
Fotky
Mapa
Stopem přes celou Kanadu
Také jsem cestoval pár dnů do Dawson City s veteránem z Vietnamu, který chtěl najít zlato na snubní prsten. Přes Manitobu mě vezl bývalý Hobo, který byl v šoku, že tento pojem znám z trampských písniček. Za polárním kruhem mě vezli v karavanu němečtí manželé, paní se svěřila, že její otec byl vysoce postavený představitel SS…
Takže bylo s každým řidičem opravdu hodně témat k diskusi a samozřejmě všudy přítomná a nádherná příroda. Snad se mi to povedlo trochu zachytit na diapozitivech a příbězích, které budu vyprávět ve svém deníku níže.
Úvodem
Mé cestování stopem nebylo nikdy příliš plánované ani důkladně připravované. Většinou jsem měl jen směr, komunikační schopnosti a hlavně určitý druh naivity, kterou dnes s odstupem času hodnotím jako hloupost. Nicméně jsem se díky této hlouposti dostal do zajímavých míst a poznal různé země z jiného úhlu než běžný turista. S řidiči jsem vedl zajímavé rozhovory na různá témata a dozvěděl se opravdu mnoho. Takže toho vůbec nelituju.
1. den (25.6. 2001)
Po příletu do Bostonu následovala chvíle, které jsem se nejvíce obával, vymotat se v noci z tak velkého města. Už doma jsem si vyhledal autobus Greyhound, který vyjíždí z Bostonu v 0:45 směr Kanada. Chtěl jsem jet pár zastávek, někde přespat a ráno začít stopovat.
V informacích na letišti mi poradili, že musím počkat na DART-BUS, který mě zaveze ke Greyhoundu. Bohužel si však neuvědomili, že Dart nejezdí po 20:00. Čekal jsem tam přes hodinu úplně zbytečně. Nasedl jsem do autobusu, kde bylo napsáno SUBWAY (metro). V metru se člověk nemůže ztratit. A taky že ne.
Při placení lístku v Greyhound nastaly menší zmatky, neboť jsem nechal doma papírek se jménem stanice, do které jsem si chtěl koupit lístek. Vymluvil jsem se na to, že jsem zapomněl jméno města, kde mě budou čekat kamarádi, a jediné, co si pamatuji, je cena 25 USD (další zastávka už byla za 40 USD a to bych za to nedal). Ženská se na mě dívala dost divně, ale nakonec to zvládla.
Trochu jsem v autobuse prospal. Ve White River jsem vysedl v 3:25 a hledal místo na spaní. Stan ani nebylo třeba stavět, bylo horko, nebe plné hvězd a rosa, jak jsem se mylně domníval, už padla. Byl jsem tak unavený, že mi ani nevadil spánek u dálnice, kde všechno hřmělo a hučelo.
pokračování už brzy….